---

Vánoce - svátky plné lásky, pohody. Rodiny jsou pohromadě, včetně jejich psích členů. Ne však každý z nich má to štěstí, být opět u stromečku se svým milovaným pánem. Mnohým se již této „pocty“ nedostane a po letech strávených po boku svého pána, smutní v útulku. Ne osamocen, přesto sám.
Příběh Anežky není ojedinělý a přitom stačilo tak málo a ona nemusela prožít takový strach… Proto vybírejme pečlivě nové majitele pro své odchovy a snažme se i nadále mít zprávy o jejich životě. Pomáhali jsme jim na svět, naše odpovědnost nekončí prodejem.
Přeji všem chovatelům ty nejlepší majitele, přeji majitelům vzájemné porozumění se svým psem po celý jeho život a přeji všem psům život plný lásky, beze strachu a samoty – nejen o Vánocích.

Anežka:

„Panička se začala oblékat a já tedy spěchala ke dveřím. Svoji radost jsem dávala najevo vrtěním ocásku. Jindy bych letěla rychlostí blesku, ale musím se šetřit – čekám miminka. Tolik jsem se na procházku těšila! Ten den, bylo ale vše jinak … kdybych to věděla, schovala bych se i s tím velkým bříškem do nejmenšího koutku našeho bytu. Jely jsme přes Prahu a já brzy zjistila, že tuto trasu neznám. Oči plné otazníků jsem upírala na paničku, ale ta mi nic nevysvětlila. Sem tam jsem významně štěkla, ať mi to poví (to my, peruáni, tak děláme), ale asi to mělo být pro mne překvapení… Pak se události seběhly tak rychle! Náhle jsem se ocitla sama. Dali mi vodu, jídlo, pelíšek … a dveře se zaklaply. Zoufale si prohlížím místnost, srdce mi buší, slyším štěkot cizích psů a pohyby mých dětí v bříšku.

Čekala jsem na paničku 11 dní a dlouhých nocí. Byla jsem jí věrná, proto jsem odmítala náklonnost těch, kteří se o mě starali. Strachy jsem byla málem šílená. My psi také pláčeme, máme i slzy, když je ten stesk obrovský… Tak jsem tiše plakala a stále pohledem sledovala dveře – ještě chvilku vydržím a „ona“ se pro mne jistě vrátí. Vím to a „ona“ přece ví, že mne čeká porod. Nemůžu rodit bez ní… Snažila jsem se narození svých dětí co nejvíce oddálit, ale 11. den to již více nešlo. Příroda byla silnější a děti chtěly ven. Tak přišli na svět dva kluci a dvě holčičky. Byla jsem tak pyšná! Haloo! Tak už si pro nás můžeš přijít! Zvládla jsem to! Ty ses o mne bála, proto jsem tu viď? Tak hotovo, můžeme jet domů!!

Uběhlo dalších 5 dní… Byla jsem protivná na všechny, ale mrzí mě to, já se tolik bojím o své děti! Neznám to tu, co kdyby mi je chtěli sebrat? Moje panička už nikdy nepřišla. Šest let jsem jí milovala, hřála a pusinkovala, jak jen to umím… a ona na to všechno zapomněla. Žije si svůj život dál, beze mě, je jí jedno, co s námi bude. To pomyšlení bolí víc, než cokoli na světě…

Říkali, že jsem kousavá a nepřátelská, avšak to neodradilo dvě paní, které si pro mne 16. den přijely. Prý moc dobře vědí, že nejsem zlá. Usmívaly se na mě a vyprávěly, že jedna má doma moji neteř a ta druhá dokonce moji sestru! Ta panička mé sestry Ambry, prý zná oba moje hodné rodiče – maminka mi již zemřela a tatínek se těší spokojenému stáří.

Cesta autem nám rychle ubíhala. Ony dvě na mě stále mluvily, chválily mě i moje děti. Já jsem je tiše sledovala přes mřížku boxu a hlídala moje prťata, kteří byli zachumlaní v teplé dece, malinkém pelíšku na klíně jedné z nich. Děti byly v bezpečí a já to věděla…

Dnes mám zase domov a život beze strachu. Potřebuji jen trochu času, abych se tu cítila úplně v bezpečí, proto si bedlivě střežím především své děti. Ty se zdají být zdravé a s námi tu je moje nová, trpělivá panička, její dvě mláďata a moje neteř Angelica.

Ba jo, láska existuje.“
Anežka z Libického ráje
Poděkování patří Týnce Vackové ( www.andarital.wz.cz – nový domov Anežky) a jejím šikovným dětem; členkám bývalého výboru KCHN – Vlaďce Hladíkové a Ivaně Růžičkové, které pomohly při jednání s útulkem a chovatelkou; celému útulku v Praze 8 – Troji, který pomohl, když to Anežka nejvíce potřebovala.
www.luramion.wz.cz

Autor: Lucie Pikalová  (16. 12. 2009)